Pozdrav do NEBE

 

 

Zdravím vás moje milované děti, zdravím vás moji Andílci

 

Dušičky jsou pro mnohé z vás těžkým obdobím. Více myslíme na své blízké, na své drahé zesnulé. Chápu. Vím, že je to těžké. Někdy je ta bolest svíravá, všudypřítomná a nejde pustit. Drží se nás a ne a ne odejít. Já ji pustila. Už jsem tu ukrutnou bolest nechtěla prožívat znovu a znovu. Pamatuju si dlouhé dny, kdy jsem se bolestí fyzickou i psychickou válela na zemi a nemohla nic.

Někteří z vás to víte. Na MDŽ  před třemi a půl lety místo přijímání a čtení gratulací jsem vědomě rodila svou mrtvou dceru Aničku. Měla 40 cm, 2 kila a byla nemocná. Měla Dawnův syndrom a přesto, i když jsem to věděla, chtěla jsem ji. Bůh rozhodl jinak. Splnila své poslání. Byla se mnou přesně stanovenou dobu. Doma o Aničce mluvím s dětmi jako o Andílkovi, který je stále s námi a kouká na nás. Děti vědí, že až přijde správná doba, setkáme se.

O mém druhém nenarozeném děťátku mluvíme méně. Bylo malinkaté třícentimetrové dvojčátko Davídka. Přestalo se hýbat a vyvíjet. Další náš Andílek je stále se mnou. Děťátko se rozptýlilo ve mě. Souběžně ve mě byl život i smrt. Bílá a černá? Světlo a stín? Je třeba to rozlišovat. Ne. Všechno jsem byla já. Všechno jsem to pořád já, život i smrt a vše je dobré. Vše patří k životu. Nejde rozdělit smrt a život. Jsou to sestry, jsou jedno. I my byli jedno, máma a její živé a mrtvé dítě. Možná až teď mi přichází ta velká hloubka. Plakala jsem tenkrát dlouho a velice a dost jsem se nenáviděla.

Už delší dobu ve mě zraje myšlenka víc se věnovat tématu nenarozených dětí. Mě obrovsky moc chyběla osobní zkušenost někoho s kým bych mohla mluvit. Hledala jsem informace a moc jich nebylo. Možná jsem i potřebovala slyšet, že je možné být jednou šťastná. Že si musím projít různými fázemi po tak těžké ztrátě. Že na to nejsem sama. Že někdo zažil tak silnou ztrátu jako já. Tak silný emoční zážitek. Že to jde zvládnout. Téma mrtvých dětí je dost velké tabu a moc se o něm nemluví. Nějakou dobu si dělám menší osobní průzkum a lidé se o tomto tématu zdráhají mluvit. Má zkušenost je taková, že když začnu já, žena se přidá se svou zkušeností. Jakoby se odemkne zámek nad jakýmsi tajemstvím.

Na své Andílky si vzpomenu kdykoliv, každý den a vždy jim pošlu svůj upřímný a čistý úsměv, svou lásku. Jsou v mém srdci.  Jsou se mnou kdykoliv chci. Miluju všechny svoje děti, ty na Zemi i ty v Nebi. 

 

Ženo milá, pokud jsi prošla podobnou zkušeností, jsi velmi silná žena.

 

Láska je nejkrásnější cesta.