Miluju svoje myšlenky

 

Od smrti ke štěstí.

 

Miluju svoje myšlenky. Nejbolavější myšlenky mého života mě dovedly tam, kde jsem dnes.

 

Většina lidí se jich che zbavit, nedokáže se svými myšlenkami být, nedokáže být sám se sebou a proto řešíme pořád něco. Něco mimo nás. Ono to je to jednodušší. Většina lidí se chce svých myšlenek zbavit a já je miluju. Samotnou mě to překvapilo, když jsem si to prvně uvědomila. Moje myšlenky jsou pořád se mnou. Všude. V každém okamžiku, dokonce i tam, kam chodí každý sám. Tam jsou s námi možná ještě víc :-). 

Dlouhé léta jsem své myšlenky vnímala jako nepřítele, který mi ubližuje. Myšlenky bolely. Bolely až na fyzické úrovni. Myšlenku nechytíš. Nespoutáš. Nezastavíš. Nevyženeš. Je tu. Pořád. Vrací nás do minulosti, do bolestných situací, do našich traumat, do bolestných emocí a pocitů.

Moje myšlenky mě přivedly až tam, kde jsem dnes. Děkuji za ně. Díky nim poznávám sama sebe, své nitro. Když mě myšlenka “bolí” jdu za ni. Hledám cestu a zkoumám, co je za tou bolestí, nespokojeností.

Miluju sedět, nechat plout své myšlenky a jen je pozorovat.

 

MOJE NEJBOLESTNĚJŠÍ MYŠLENKY

Moje nejbolestnější vzpomínky byly na mou holčičku, na porod mé mrtvé dcery Aničky. Tyto myšlenky mi způsobovaly neskutečnou bolest, kterou jsem cítila na svém fyzickém těle. Hodně bolesti. Jen myšlenka na ztrátu dcery a na tu bolest, kterou jsem zažila mi rvala tělo na kusy. Bolestí jsem se svíjela na zemi a prosila Boha o pomoc. Prosila jsem ho, že tu bolest neunesu a nemohu se starat o sebe ani o své syny.

 

ROZHODLA JSEM SE BÝT ŠŤASTNÁ A VESMÍR SPOJIL SVÉ SÍLY

Jednoho dne jsem už jsem myslela, že tu bolest, kterou způsobila “jen” myšlenka, nevydržím. Rozhodla jsem se, že udělám vše pro to, abych byla šťastná. Ale co, co mám dělat? ROZHODLA jsem se a Vesmír spojil všechny své síly, abych se začala uzdravovat. Ten klíč je ROZHODLA jsem se. Myšlenky mi stále způsobovaly nesmírnou bolest. Nesnášela jsem svoje myšlenky. Pořád bolely. Tělo bolelo. Nejvíc Solar plexus. Jakoby mi někdo rval vnitřnosti z těla za živa ven. Fakt jsem nesnášela svoje myšlenky, nesnášela jsem sebe. A právě tato bolest mě vedla dál a dál. Já chtěla najít “jen” klid.

Děkuji svým myšlenkám, že mě dovedly až sem na toto klidné místo, kde jsem teď. Nejvíc bolavá myšlenka – na porod mé mrtvé dcery mě přivedla do klidného místa uvnitř mé duše.

Nyní při vzpomínce na dceru Aničku se mi rozzáří srdce a úsměv na tváři. Je pořád se mnou. Miluju svou dceru i další děťátko, které šlo z bříška rovnou do Nebe. Jsou stále se mnou. Miluju všechny svoje děti, dvě na Zemi, dvě v Nebi.

Z této zkušenosti čerpám sílu a moje milá Bohyně Isis mne provází a pomáhá mi otvírat mé srdce.